první zápisky z chemicky vyvolaného bdělého snu

24. června 2011 v 16:43 | Seb
Sebovy zápisky z chemicky vyvolaného bdělého snu - 23.06. 2011

Předmluva: Není potřeba žádné předmluvy, je potřeba alespoň teoretická "předzkušenost", chápavost a otevřenost.

Text opsán z mého zápisníku, jde o můj první pokus průběžně sen zapisovat.

0100
0,2 ml adrenalinu injekcí do stehna
po pár minutách dalších 0,3 ml adrenalinu do stehna

Navzájem si pod vlivem adrenalinu píšeme dopisy, zalepujeme je do obálek. Otevřeme je, pokud se naskytne dostatečně symbolická chvíle v budoucnosti.

Za okny šlehají poslední záblesky půlnoční bouře.

0200
1 dávka LSD
Prostupuje mne elektrizující příchuť vzduchu po bouři a několik minut si hraje s elektrizujícími doteky adrenalinu.

0230
První lehké vizuály.
Oválné a oblé tvary tančí, světla za sebou při pohybu zanechávají stopu jako proudy noční dálnice.
Záře z mobilu, kterou si ozařuji zápisník, utváří vláčně stuhovité obrazce v dýmu mé cigarety.

0245
Pohupuji se do rytmu temné, vícevrstevnaté hudby. Pokoj je plný kouře, prosvítají z něj divoce se mihotající plameny svíček a světlé tváře spolusnících.

Uvažuji nad zodpovědností. Do příliš hlubokých sebeodkazů a řetězových reakcí, než abych svou úvahu dokázal v tuto chvíli vyjádřit.
Uvažuji nad zodpovědností za vlastní prožitek, nad vlnami mých pohybů v tanci všeprostupujícího dýmu a nad vlivem mých kroků na vyznění celého okamžiku.

0250
Myslím na molekulární odštěpky grafitové tuhy, vryté do tkáně papíru jako skály černého masivu v bíle zářící nekonečné poušti...

0255
Posadím se a kouřím cigaretu.
Živá bytost rozkošnicky vdechující pečlivě vybranou podobu smrti, aby ji mohla zčásti vydechnout a proměnit v mlhavě záludný opar kouře.
Kdesi uvnitř mého těla a mysli změněná se přidává k tanci, který naplňuje místnost. V symfonii nepostižitelných obrazců a významů, nesoucích na prchavý okamžik zdání smyslu a účelnosti. Vdechuji smrt, abych ji na malou chvíli viděl tančit v podobě krásného kouře. Každý můj výdech tak určuje vyznění každého dalšího okamžiku, utváří mé hluboké snění.

0305
Hluboko v těle se probouzí a vibruje dravě ostrá zvířecí energie.
Každý dotek se stává neúnosně intenzivním. Musím držet prsty rukou roztažené daleko od sebe, aby se navzájem nedotkly v zrcadlovitě nekonečné a silou počitků z počitků neúnosné spirále.

Po chvíli jsem schopen psát, písmo ale připomíná roztěkané čmáranice. Písmena přechází jedno v druhé, kombinují se do nových znaků a překrývají napříč řádky a slovy. Tužka je lehká a svíjí se jako živá součástka masivního, všezpracovávajícího mechanismu, skrytého za zdáním skutečnosti.

0313
Po velmi dlouhé době se mi daří ovládnout zuřivý příval sil a zklidnit kdysi nezvladatelný třas končetin. Písmo se plynule vrací do čitelné podoby.
Naplňují mě dravčí pocity, příjemný příslib z moci nad vlastním tělem, sebevědomí a odhodlání svůj sen si užít.

Uvědomuji si, že zklidnění odpovídá i jemnější a harmoničtější hudba. Zdá se, jako by se společně se svíčkami a kouřem stala náplní místnosti a ovlivňovala můj prožitek okamžiku jako celistvá hmotná látka.

0320
V sedě s nohou přes nohu si masíruji chodidlo. Cítím podobnost ruky a nohy, jejich dávný a v budoucnu možná opět společný soulad citlivosti a obratnosti.
Představuji si obě končetiny vybavené chápavými prsty, šlachami, silou i jemností. Opětovná možnost pohybu po čtyřech a ve všech rozměrech, zvýšená o zručnost dlouholeté zkušenosti dvounožce. Vidím a prožívám svět, ve kterém je místo a potřeba pro obojí, ve kterém se spojuje dávná a daleká bytostnost člověka.

0330
Stojíme venku, během nejkratší noci v roce.
Svítá.

Uvažuji nad rolí tomuto místu podobných útočišť klidné a snové lidskosti pro rozvoj myšlení.

Měsíc září stejnou silou, jako zpoza obzoru dopadající první paprsky slunce. Odráží je jako zrcadlo. V dýmných oparech rozpouštějící se noci připomíná svíčku nebo tvář.

0340
Píšu cestou k nedalekému lesu. Mám pocit, že diktuji slova krokem.
Procházíme kolem štěkajících psů a bzučících úlů, po větrem šlehané louce do naprosté tmy rozepjaté mezi stromy. Nad námi se mraky barví z jedné strany rozbřeskem a z druhé křehkými měsíčními odrazy. Vzniká temná průrva, sklánějící se k zemi a splývající s lesem jako černý blesk zmrzlý při dopadu do černého oceánu.

0345
Stojím uprostřed fotbalového hřiště obklopeného vysokými stromy. V mém snu se zdá být obrovskou plochou, téměř posvátnou ve své odvaze čelit lesu. Připomíná mi úpatí jakési svatyně zasvěcené celému lidskému snažení, mohutné pyramidy pyramid, kterou v sobě odráží každá lidská stavba.

0350
Otevíráme několik témat k zamyšlení najednou.

0355
Lidským útočištěm byla ve věku přírody civilizace.
Ve věku civilizace je lidským útočištěm příroda.

0400
Pocit z měnící se scenérie lesa je příliš silný, zastavujeme se a v tichu kouříme jednu cigaretu.
Kontroluji zápisky a rozkládám na lavičku vše, co jsem s sebou ve spěchu vzal do tašky. S přespřílišnou pečlivostí a spokojeným úsměvem vše vracím zpět do tašky.

Sen trvá teprve dvě hodiny, blížíme se jeho vrcholu.

0445
Na nekonečnou dobu mne pohlcuje les a na půl úst pronášená zamyšlení a vtipy.

Intenzita všech smyslů se zvyšuje, v každém došlápnutí, v každém výkyvu větve a v každém mihotavém stínu a především v každém nadechnutí, vydechnutí nebo slovu cítím tisíce významů, konotací a nuancí.

Jít ve tmě po blátivé lesní cestě plné kořenů a kamení mi ze základu mění způsob chůze. Ta změní způsob dýchání. To změní způsob uvažování. Tímto a stovkami dalších způsobů mne les mění a stává se součástí mých nejniternějších myšlenek.

Cítím smečkový pud, vrací se pocit síly a energie. Navzdory zimě a vlhku je mi horko a tělo mi slouží s jakousi vnitřní neuvědomnělou radostí. Zrychlujeme krok, stíny a obrysy větví a kmenů působí dramaticky, jako by se každou chvíli mohlo změnit nebo objevit cokoliv.

Nacházíme opuštěný posed a s dětinskou radostí v něm kouříme. Tužkou na dřevo zčásti píšu a zčásti vyrývám "Kde jinde a kdy jindy si pomyslíš..."

0500
Cítím blížící se vrchol snu. Mysl se začíná zabývat sama sebou, nejen svým vnímáním a chápáním okolí.

V monologickém záchvatu nahlas uvažuji nad tím, že v technologicko-civilizačním rozvoji lidstva trvalo velmi dlouho, než se nějaký princip nebo objev rozšířil dostatečně daleko. Oheň ani střechu nad hlavou dokonce někteří lidé nemají ani dnes, natož výdobytky moderní technologické civilizace jako jsou komunikační prostředky a informační technologie.

Jsme stále velmi zaostalí, neseme s sebou ohromné kusy našich 200 tisíc let vývoje a způsobu života lovců a sběračů žijících v tlupách. Naše technologie a civilizace nám nijak nepomohla zásadně změnit naše uvažování nad světem, motivace chování ani vztahy k jiným lidem. I ve velkých městech necháme některé chudáky žít tak, jak žili lidé v pravěku.

Technologií, patřící mezi velké výdobytky lidstva, se mi zdá být i schopnost využít cíleně chemické látky jako je lysergická kyselina k sebeanalýze a rozboru vlastního myšlení. K získání nadhledu a vhledu ve vztahu ke svému každodennímu myšlení. Myslím si, že nám dovoluje povznést se nad biologický imperativ našich způsobů uvažování a oprostit se alespoň zčásti od sociobiologické bagáže tvrdých a nemilosrdných 200 tisíc let života inteligentního zvířete.

Muselo trvat dlouho, než byly postaveny první domy, zapálena první ohniště a vyrobeny první nástroje. Je tedy nutné se spokojit s tím, že bude trvat dlouho než budou postaveny první smysluplné rámce mezilidského smýšlení, založeny první lidskou inteligenci analyzující a koncentrující místa a formulovány první metody pro lidskou myšlenkovou spolupráci.

0510
Moje uvažování se zrychluje a získává na síle. Současnou lidskou kulturu vidím jako primitivní odraz primitivního myšlenkového dědictví, jako nesmyslný cyklus získávání a ztrácení. Lidé se vzdávají potřeb a práv aby dosáhli tužeb a dostáli povinností.

Zahlédneme srnku. Nehýbe se a je špinavá. Obcházíme ji a ona nás ani nesleduje pohledem.
"Je mrtvá," řekne první spolusnící.
"Je živá," řeknu. První spolusnící se uklidní.
"Je živá," řekne druhý spolusnící.
"Je mrtvá," řeknu. Druhý spolusnící se uklidní.
Pokračujeme ve výměně různých postřehů a argumentů pro některé z tvrzení po několik dlouhých sekund.
Srnka se zvedne a s elegancí a efektivitou, z jaké bych se dokázal zbláznit, zmizí v keřích.
"Říkal jsem schválně opak toho, co vy," prozrazuji dvěma spolusnícím. Smějeme se "Schrödingerově srnce".

Uvažuji, proč se mi okolní vůně zdají být tak podobné tlení, hnití, rozkladu a zanikání. Myslím si, že kvůli životu ve městě nejsem zvyklý cítit kypící život v jeho surových podobách. Překvapuje mě, že probouzející se les nevnímám ani trochu idylicky nebo romanticky. Jsem schopen vidět jen krásu a divokost, klidnou a přitom nespoutanou. Cítím les jako něco, co je stejně mou součástí jako město, ze kterého jsem přijel. Potřebuji a chci mít ve svém životě obojí.

Jdeme pomalu zpět.
Mezi vrcholky stromů prosvítá plnohodnotný rozbřesk.

0530

Mraky se pohybují na třech výškověbarevných plánech harmonicky se ovlivňujících a narušujících vzorců.

Fialověšedá rodí zlatobílou rodí modrou...

Odráží v sobě nekonečnost způsobů, jakými by se v nich mohl pozorovatel ztratit.

Děj něčeho takového na obloze v počátcích dne vrhá krutou záři očekávání a nadějí na všechny hodiny zbývající do soumraku.
 


Kam dál